Vnitřní dítě

Děti, už od narození nám přirůstají k srdci, ať už jsou nejmenší nebo odrostlé, spojení mezi rodičem a dítětem nikdy nezeslábne a nezpřetrhá se a o ať se děje cokoli.

Vychováváme je, staráme se o ně, ukládáme ke spánku, doprovázíme je do školy a napříč celým jejich životem až do samotného konce.

Naše největší odkazy a starosti. Pozorujeme je, jak rostou a jak se postupně posouvají kupředu. Jsme svědky toho, jak nabývají nejrůznějších zkušeností, od prvních krůčků po první zaměstnání. A ani tehdy když si oni samy si založí vlastní rodiny, nepřestáváme se o ně starat a radit jim, co by měli ve svých životech měnit a co zachovat. U tvrdohlavějších jedinců se vždy setkáváme s odporem a vůlí prokázat si svou, ale nakonec se vždy ukáže, že myšlené rady, byly jen z dobré vůle.

O své drahé se staráme právě proto, že uvnitř sebe máme své vlastní malé a dětské já, které si moc dobře pamatuje, jaké to bylo, když jsme si s něčím nevěděli rady. Z toho důvody si často myslíme, že právě naše rady, jsou ty správné.  Čas od času ale z rozhořčení, kvůli jejich neomalenosti a neúctě, řekneme něco, co jsme nezamýšleli.  Ublížíme jim tím a za nedlouho si uvědomujeme, že to co jsme udělali, nebylo v naší hlavní roli coby rodiče správné. Začne se ozývat naše vnitřní dítě, které nám rychle řekne, jak se naši drazí cítí. V tom okamžiku za nimi, přispěcháme a pokoušíme se vše napravit. Tím dochází k utužení a zesílení našich mezi rodinných vztahů. A naše ratolest vedle nás, tak i v nás, se cítí mnohem lépe.

Člověk ve svém životě nikdy nepřestane být dítětem, vždy tu bude někdo, kdo nás uvidí, jako to své milované děťátko. A to přinejmenším mi sami. Kdykoli, kdy se ohlédneme, uvidíme to naše staré, mladé já, které si nevinně hrávalo na pískovišti s přáteli.
Láska a ohleduplnost, kterou cítíme oproti našim potomkům, je v hloubce nás zakořeněná a bude nás po dobu lidské existence doprovázet napřič našimi životy.